Liščí Vánoce
Znáte lištičku? Tu malou divokou veselou a přátelskou uličnici? Žije na kraji lesa plného buků, dubů a vzrostlých jedlí, smrků a borovic. Les tady voní na jaře jako vlhká hlína, v létě se nese lesem teplá vůně borůvek, na podzim byste podle čichu našli plný košík hub a v zimě, v zimě vám mrazivá vůně jehličí zaleze do nosu a dlouho trvá, než zase vyprchá. Část tohoto krásného a drsného kusu planety je domovem právě této lištičky. Bydlí tady už dva roky a zažila všechna roční období, ale Vánoce, ty ještě nikdy neslavila. A proč? Protože Vánoce lesní zvířátka neslaví, tedy aspoň v tomto lese. Ale to se mělo letos změnit.
Do blízké vesnice se nastěhovala rodina s malou holčičkou Ranyou. Ranye je sedm let a už měla několik domovů. Žila pouze s tatínkem, který měl velmi dobrodružný život, při kterém hodně cestoval, a tudíž museli měnit jedno místo za druhé. Žádnému z nich neříkali domov. Měli s tatínkem malé tajemství. Truhličku, ve které si schovávali pár cenností. Mušli od moře, ve kterém Ranya poprvé ochutnala slanou vodu. Kamínek z hory vysoké čtyři tisíce metrů nad mořem, kam Ranya dokázala svýma malýma nožičkama vyšplhat. Drahokam z jeskyně, kde prováděl tatínek výzkum a kam Ranyu spustil na laně. Zub z medvěda, který našli při prozkoumávání ledových oblastí za polárním kruhem a mnoho dalších pokladů ze společných cest, které jim připomínaly dobrodružství a krásy světa. Ale nejcennějším pokladem v truhličce byl řetízek s medailonkem, na kterém byla fotka Ranyiny maminky. Tato krabička pro ně byla domovem. Každý den ji otevřeli a cítili, že pokud budou spolu, jejich domov bude kdekoliv na světě.
A nyní se jim novým domovem stala právě malá vesnička poblíž lesa malé lištičky. A protože se Ranya stále stěhovala, byla zvyklá, že nemá kamarády. Trávila hodně času sama a nejradši v přírodě, třeba v lese. Mohla tam být klidně celý den, nemusela ráno vstávat a chodit do školy, učila se doma, takže měla plno volného času.
Tak se stalo, že na území lištičky vnikl vetřelec v podobě krásné malé voňavé bytosti, která se v lese pohybovala jako divoké zvíře. Něžně a tiše. Viděla každého motýla, mravence a broučka při přípravách na zimu. Vetřelcem byla právě Ranya, která si les zamilovala a trávila v něm každou volnou chvíli. Co ale nevěděla, bylo, že není jediným pozorovatelem. Tak jako ona pozorně upírala zrak na každé křoví, mech a květinu, byla i ona terčem pozorování. Ze své dobře ukryté nory ji pozorovala lištička.
Ze začátku se té podivné bytosti velmi bála. Vůbec nevěděla, co to je. Člověka nikdy neviděla, jen o nich slyšela a vůbec to nebyly pěkné řeči, které se o lidech šířily lesem. Ale zároveň bylo na té lidské bytosti něco fascinujícího, co jí nutilo čekat, až přijde a pak z ní nespustit oči. Začala se v její přítomnosti cítit bezpečně. A právě tento pocit bezpečí zapříčinil, že přestala být ostražitá a jednoho rána, když přišly první mrazy, stála tváří v tvář Ranye.
Dlouho na sebe mlčky hleděly. Srdce jim bušila tak rychle, a tak hlasitě, že pravidelné tlučení dvou vystrašených srdcí znělo celým lesem a neslo s sebou zprávu, že začíná něco nového. Minuty ubíhaly a obě už věděly, že útěk není to, co by si přály. Ranya promluvila. Tiše téměř neslyšitelně a něžně: „Ahoj, já jsem Ranya. A ty? To je blbost, ty asi nemluvíš. Ale určitě mi rozumíš.“ Zase ticho a dlouhé minuty a bušení dvou srdcí. Jako by se celý les zastavil. Co bude dál? Ranya si dřepla a čekala. Až najednou. Lištička udělala malý krok, a ještě jeden a jeden. Došla téměř k Ranye, sedla si a dívala se do těch lidských očí a vůbec nevěřila tomu, že by tento člověk mohl být zlý. A aniž by obě tušily, co jim jejich nové přátelství přinese, věděly, že právě teď to začíná. Něco, co obě neznaly a myslely si, že to nepotřebují. Přátelství.
Od té doby spolu byly každý den. Běhaly po lese, učily se vzájemně od sebe nové věci. Ranya si to pojmenovala jako lištičkárny a lištička zase jako člověčárny. Obě se tomu smály. Ranya na celý les a lištička tiše, v duši. Nemluvily spolu nahlas, přesto věděly, co chce ta druhá říct. Poznaly to na očích, na postoji. Lištičkárny Ranyu bavily. Třeba myškování. Celé dny trénovala správný postoj a rychlý mrštný skok. Nikdy myš neulovila, ale pokaždé se válela po zemi a smála se, až jí břicho bolelo. Člověčárny byly taky super. Ranya se snažila lištičku naučit jíst rukama, tedy v jejím případě packama. Tomu se zase hodně smála lištička, která měla to sladké člověčí jídlo, kterému lidé říkali pudink, úplně všude, jen ne v břiše.
Tak běžel den za dnem, napadl první sníh, zamrzl potůček a les byl tišší než v jiných časech. Na někoho by mohl působit až smutně. To by se ale pletl. Tolik smíchu a radosti, jako bylo v lese teď, lesní obyvatelé ještě nezažili. V lidských obydlích se zatím začaly chystat Vánoce. Všude se uklízelo, peklo cukroví, vyráběly a balily dárky. Děti bobovaly, stavěly sněhuláky, těšily se na prázdniny a potají ujídaly z krabice plné dobrot.
Ranyi tatínek hodně pracoval, ale Ranye to nevadilo. Trávila všechen svůj čas se svojí novou kamarádkou v lese. Ukazovala lištičce vánoční tradice. Začaly adventním věncem. Při zapalování jeho svíček lištička vůbec poprvé uviděla oheň a velmi se ho bála. Utekla do své nory, vyděšená a ustrašená. On oheň, les a zvířata nejdou moc dohromady. Ranya jí lákala na cukroví a jiné dobroty, ale lištička odmítala celé dny vylézt. Nakonec přinesla svíčku zavřenou ve sklenici a ujistila lištičku, že je v bezpečí. Jindy třeba vybíraly stromek, který nazdobí a dají si pod něj dárky. Ranya přinesla jablíčka, hruštičky, mrkvičky a oříšky. Stromek krásně ozdobily, a když se k němu ráno vrátily, vysely na něm jen provázky. Lištička byla smutná, ale Ranya se smála. Vysvětlovala lištičce, že to byl vlastně dárek pro ostatní zvířátka. Stromek nazdobily nejedlými ozdobami a už jim dělal radost celé dny. Teď jen vyřešit ty dárky. Tohle slovo leželo lištičce v hlavě. Dárky? Co to vlastně je? A proč? Dá se to jíst? Co s tím budeme dělat? Ranya cítila, že pokaždé, když řekne slovo dárek, lištička znejistí, a tak začala vysvětlovat, o co vlastně jde. Jak si lidé chtějí dělat radost a ti velcí mají nejradši, když těm malým človíčkům září oči.
Těsně před Štědrým dnem vypadal les jako kouzelné místo, kde se můžou splnit všechna přání. Slíbily si, že se v ten den sejdou, udělají hostinu a dají si dárek. Celou noc lištička vyráběla pro Ranyu dárek. Nosila šišky, žaludy, mech a klacíky. Hledala kolem potoka ty nejkrásnější kamínky a běhala daleko od své nory, aby přinesla ještě dobré šípky a trnky. Přála si stihnout vše připravit do rána, aby až přijde Ranya, bylo vše hotové. Nora pro Ranyu. Ta bude koukat. Bude tady klidně moct spát, když se jí nebude chtít vracet do člověčího světa. Nasbírala tolik šípků a trnek, že by Ranye vydržely až do jara. Ranya také chystala lištičce dárek. Truhličku vzpomínek, jakou měli s tatínkem. Plnou drobností, které připomínaly všechny krásné chvíle, které obě naplňovaly štěstím a láskou.
Jenže na Štědrý den ráno, když se Ranya chystala do lesa, ji překvapil tatínek: „Ranyo, sbal si batůžek, vyrazíme na Štědrý den k tetě Zie.“
Vymysli svůj konec příběhu. Budeme rádi, když se o něj s námi podělíš. Poslat nám ho můžeš na email nebo třeba do zprávy.
